O historii lazebnictví

Lazebnictví se v evropských zemích rozmohlo v průběhu 12. století díky jeho široké oblíbenosti mezi lidem. Zpočátku byla tato kratochvíle výsadou pouze šlechty a hradních pánů. S jejím rozšířením do měst a vesnic se zvýšila jak úroveň hygieny, tak i životní podmínky, hlavně ve městech.

Lazebny byly z venku označovány ručníkem, vědrem nebo koupelovým věníkem zavěšeným na holi. I když se za teplou lázeň platilo, byla přístupná také chudším vrstvám, které využívaly tzv. zádušních lázní, za něž věnovaly modlitbu za duše plátců z řad movitých dobrodinců.

Lazebníci poskytovali kromě koupelí a masáží další různé služby. Pečovali jak o krásu zevnějšku stříháním a úpravou kštice, tak o blaho těla pouštěním žilou (klasicky nebo pomocí pijavic), sázením baněk, klystýry či seškrabáváním bílého povlaku z jazyka. Dále poskytovali lékařské ošetření sečných či bodných ran a narovnávání zlomených kostí. Pro úlevu od bolesti a napomáhání hojení oplývali velkým množstvím rozmanitých výluhů, mastí a obvazů. Postupem času se jejich znalost od drobných lékařských zákroků jako trhání zubů zvýšila a nabídla léčbu v podobě menších chirurgických zákroků při odstraňování močových kamenů, kýly či šedého zákalu. Často se tito lazebníci, kterým nebylo cizí ani ošetření dobytka a dalších hospodářských zvířat, stávali spíše potulnými lékaři.

V krátké době se lazebny ujaly místa společenské zábavy a veselí. Starost o blaho celého těla si během koupele žádala chutné pokrmy a nápoje požívané za doprovodu libých tónů hudebníků. Posléze se však tyto kratochvíle poněkud zvrhly, a tak se lazebníci zařadili mezi méněcenné cechy podobně jako kati. Od tohoto času byla osazenstva lazebny považována za velice lehkovážnou společnost s pochybnou pověstí všudypřítomných klevetníků a pomlouvačných bab. Až písemné výnosy panovníků, například Václava IV., znovu postupně navracely lazebnickému cechu ztracenou čest.

Velmi uznávanými byli nejen lazebníci vyučení v bradýřském umění s titulem Mistra, ale i hojně vyhledávaní ranhojiči. Patrony lazebníků i ranhojičů se stali římští lékaři svatý Kosmas a svatý Damián. Cti se posléze dostalo také těm, kteří se lazebnického umění vzdali.

Vlivem církve, rozšířením infekčních chorob a rozvojem lékařství došlo během 17. století k vymizení lazebnického řemesla. Lazebny však nebyly nahrazeny žádnými podobnými zařízeními, a tím se zhoršila úroveň hygieny ve městech a vesnicích.

Na otiscích dochovaných pečetí byly identifikovány erby se znaky lazebnické činnosti jako břitvy a věníky. Na některých je dokonce vyobrazen ptáček, snad ledňáček nebo papoušek. Symbolem lazebnic, který lze nalézt nejen ve Václavské bibli, je vědro, metlička, věník - svinutý šátek a barevný ledňáček.

Lazebny a historie lazebnictví v datech

Lazebnictví v Čechách

první informace o společných koupelích mužů a žen na území Čech pochází od arabského cestovatele a velvyslance Omara ibn Rustaze z počátku 10. století

1244 — první dochovaný záznam o lazebnách na území Čech, pochází z Brna

1291 — lazebna v Kutné Hoře

1347 Český Krumlov

další lázně: — Jihlava — 1385 Branická brána, 1392 Špitálská brána, 1395 Česká brána; 1403 Kostelec nad Orlicí; Choceň, Litomyšl

z Prahy záznam až z roku 1330, kdy Jan Lucemburský zakládá radu konšelů na Starém městě a

zakazuje přístup do rady všem lazebníkům, barbířům, pištcům a hudcům

1333 — lázně v Podolí, majitelem je vyšehradský děkan

1406 — srovnání práv lazebníků s právy ostatních měšťanů

12. století — první vodovod na Vyšehradě

1348 — přivedena pramenitá voda na Karlovo a Václavské náměstí

1503 — Jihlava — nařízení města o četnosti návštěv lázní pro jednotlivá řemesla, např. Krejčí

alespoň jednou za 14 dní, Hrnčíři minimálně každé 4 týdny a provazníci jednou za 8 týdnů

polovina 16. století — Jihlava — lazebnice Zuzana Spitzerová zaplatila odlití zvonu pro kostel sv. Jakuba

nařízení z kláštera v Jindřichové Hradci — mniši se mají mít v lázni 11x během zimy a 13x během léta

Lazebnictví v zahraničí

1268 — kniha řemesel Etienna Boileauea (Etijen Bojló)

1292 — 26 provozoven lázní v Paříži

14. století — předpisy o fungování lázní v Paříži —+ stížnosti na noční hluk

1464 — výprava vyslaná Jiřím z Poděbrad do Francie se stavuje v lázních v Badenu a velmi si je

pochvaluje

lázně v Anglii„ město Bath

Funkce lazebny

očista těla — studené a teplé lázně, masáže (i erotické)

zábava — hudba, pití, jídlo, drby, oslavy

Antické lázně — očista těla i duše, zábava ale i vzdělání, často s knihovnou

Návody mistra Albíka k zachování dobrého zdraví pro krále Václava IV.

O lázních

V chladných nebo vlhkých časech budiž Vaše lázeň skromná. Někdy si v zimě můžete před odchodem do lázně vzít trochu dryjáku velikosti lískového oříšku, smíšeného s douškem dobrého vína malinko ohřátého, a vypijte ho před vchodem do lázně. V lázni si okamžitě zvlhčete hlavu teplým roztokem a nohy až po kolena namočte do teplé vody. Potom postupně sestupujte do bazénu, až se zpotíte, nechte si silně třít končetiny, posléze jemně a nechte se natřít mastí anebo vínem, rozetřeným s plody vavřínu a zrnky jalovce na způsob hustého mléka. Potom si nechte umýt hlavu a chodidla tam, kde končí všechny žíly, a nechte si chodidla očistit nožíkem. Nesedejte si, ale při odchodu z lázně si nechte omýt tělo vlažnou vodou, pak chladnější, aby se tělesné póry uzavřely. Potom si v klidu lehněte asi na půl hodiny, lehce přikrytý a ani v lázni, ani po ní nic nepijte. Posléze vypijte šťávu z rozdrceného jablka kvůli uhašení žízně.